Terej bílý (Morus bassanus)

Je mořský pták, z čeledi terejovitých, obývající severní Atlantik a Tichý oceán. V Evropě najdete Tereje bílého především na pobřeží Anglie a Islandu. Jeho domovem je moře, lety do vnitrozemí podniká velmi zřídka. Jsou to velmi společenští ptáci. Jedná se o největšího mořského ptáka Evropy. Terej se v průměru dožívá 16 až 20 let. Terejové jsou znamenití letci a lovci, k tomu je uzpůsobené i jejich hydrodynamické tělo s krátkým krkem. Dlouhá a úzká křídla která mají rozpětím až 180 cm, z tereje dělají obratného letce. Úspěšný lov jim umožňuje dlouhý kuželovitý zobák, kterým chytají potravu. Jakmile se zvedne silný vítr, začnou využívat proudění vzduchu a plachtěním se nechají unášet větrem. Úžasný pohled je na tyto ptáky při bouři, jak dokonale dokážou manévrovat v silných poryvech větru. Bravurně přistávají na útesech aniž by je vítr strhnul ze skály.

Moje první setkání s těmito krasavci bylo na ostrově Helgoland v severním Německu. Ostrov má rozlohu přibližně 1 km². Helgoland se nachází v oblasti Pinnenberg ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko. Hlavní ostrov sousedí s ostrovem, kterému se říká Duna a který je takto označován především proto, že vypadá jako písečná pláž. Oba ostrovy jsou chráněnou přírodní oblastí. Na ostrov Helgolan se dostanete lodí, plavba trvá 2,5 hodiny. A rázem se ocitnete v rekreačním letovisku, kde nejsou auta ani jiné dopravní prostředky. Ptáky najdete na výběžku Lummenfelsen, tzv. Dlouhé Anně, dominantě ostrova a hnízdní skále. Když se přibližujete k ptačí kolonii, slyšíte už z dálky typický křik, ptáci jsou opravdu hluční. Nehnízdí zde sami, najdeme zde i méně početné kolonie Alkounů úzkozobých (Uria aalge), Ústřičníka velkého (Haematopus ostralegus), Kajky mořské (Somateria mollissima), několik druhů racků a dalších. Tento ostrov je pro svou dostupnost z Evropy velmi vyhledávaný fotografy. Terejové se na červených útesech opravdu vyjímají. Na ostrově Düne můžete pozorovat dva druhy tuleňů jak se líně povaluji na plážích, Tuleň kuželozubý (Halichoerus grypus) a Tuleň obecný (Phoca vitulina).

O měsíc později jsem se vydala za ptáky i do Anglie, na největší a nejvýznamnější hnízdiště mořských ptáků Spojeného království. Na křídových skalách hnízdí 200 tisíc mořských ptáků, včetně papuchálků. V návštěvnickém centru najdete všechny informace včetně mapek a nebo si zde můžete objednat i komentovanou procházku, kde vám zkušení ornitologové pomohou s určováním ptáků. Procházka po útesech je úchvatná, v některých místech se vysoké útesy rozestupují a dá se sejít dolů k moři. Na každém kroku je co pozorovat. Musím říct, že je to ráj pro ptáčkaře, můžete stát hodiny na jednoum místě a pozorovat ruch na hnízdech, jak se rodiče starostlivě starají o svá mláďata. Neúnavně se vydávají na moře pro potravu. Na skále je tále plno a každá sebemenší plošinka je okamžitě obsazena.

Lov

Ptáci v menších hejnech přeletují nad hladinou a hledají ryby. Mají tak ostrý zrak, že vidí hejno ryb z výšky až 40 metrů. Když spatří kořist, dokáží se vrhnout do vody i z výšky 20 až 30 metrů. S přimknutými křídly se vrhají střemhlav k hladině a tu prorážejí jako prudce vystřelený šíp (kolem 60 až 90 km/h), pronikají vodou aniž by spomalili. Terejové k tomuto mají zvlášť utvořenou lebku s dutinami plněnými vzduchem, které se těsně před kontaktem z vodní hladinou naplní vzduchem a ochrání tak lebku při nárazu. Dokáží se potopit až do 22 metrů, nejhlouběji ze všech ptáků. Rovněž nemají žádné vnější nozdry, otvory jsou zakryty kostěnými přepážkami, takže když se ptáci potápí, nevnikne jim mořská voda do ústní dutiny. Kořen horní čelisti zobáku je vyhnutý nahoru, a tak může terej dýchat. Rovněž mají vyvinuté nadočnicové solné žlázy, které vylučují koncentrovaný solný roztok, který proniká vnitřními nozdrami do ústní dutiny a odkapává ze zobáku. Tím se tělo zbavuje soli. Proto může terej jíst slané ryby a pít mořskou vodu.

Terejové podnikají rybářské výpravy, mohou trvat i čtyři dny a mohou se přitom dostat až 5000 km daleko. Terejové při lovu často spolupracují i s delfíny či jinými mořskými savci, jsou očima nad hladinou těchto živočichů a pátrají po hejnech ryb. A proč je toto spojenectví pro tereje tak výhodné? Ryby se zdržují hlouběji pod hladinou a je obtížnější ryby v této hloubce ulovit a delfíni je při lovu ženou k hladině. Pak je ptáci snadněji uloví.

Hnízdění

Hnízdění probíhá od dubna do července. Při páření se partneři vzájemně uklánějí, třou se něžně zobáky, natahují krky a křídla. Tento tanec opakují ve zkrácené formě při každém příletu na hnízdo, tím se partneři zdraví a udržují vztah. Hnízdí ve velkých koloniích na skalách u moře, které čítají tisíce ptáků až statisíce ptáků. Při hnízdění jsou velmi společenští, hnízda jsou jedno vedle druhého. Často pak dochází k drobným šarvátkám mezi sousedy. Na moři žijí ptáci v menších skupinkách a chovají se velmi tiše, ale na hnízdištích je to naopak, ptáci hodně komunikují pomocí hrdelních zvuků. Už z dálky slyšíte skřehotavé hlasité volání, které se násobí počtem jedinců.

Při hnízdění na pobřežních ostrovech si vybírají místa, odkud se mohou vrhat dolů ze skály a nabrat plachtěním rychlost, z vodního povrchu vzlétají ztěžka, dlouhodobým máváním křídel spojeným s plácáním do vody. Vzhledem ke své velikosti nedokážou vzlétnout z rovného plochého povrchu.

Hnízda si staví z mořských rostlin, ale najdeme zde i odpad, sítě a jiný odpad který pak může ohrozit mláďata. Snáší jedno vejce. Na nichž sedí oba rodiče střídavě. Zvláštností je jak ptáci "sedí" na vejcích. K udržování dostatečné teploty používají své velké nohy, roztaženými plovacími blánami pták zakryje vejce i později potomka a chrání jej proti nepřízni počasí. Mláďata se líhnou po 40-45 dnech. Mláďata po 45 dnech postupně opouštějí hnízda. Na moři stráví ještě nějakou dobu plaváním na hladině, učí se zde lovit ryby a posilují svalstvo. Mladí ptáci pak odlétají na několik let na volné moře, a postupně mění barvu z hnědé na bílou. Jakmile dosáhnou pohlavní zralosti, vracejí se v době páření na původní hnízdiště, a vyberou si partnera na celý život. Po vyvedení mláďat i rodiče opouští hnízdní kolonie a odlétají k jihu. Západoevropští Terejové zimují ve Španělsku a Středomoří.

Potápka roháč (Podiceps cristatus)

Rodinu roháčů jsem pozorovala od března do července. Vybudovala jsem si na břehu kryt z rákosí tak, abych měla večerní světlo za zády. Postupem času si rodina zvykla na mou častou přítomnost, takže nebylo nutné se nějak zvlášť maskovat, stačilo být nehybný pozorovatel, zalehnout vedle rákosového keře a divadlo mohlo začít. Vracela jsem se na své místo několikrát týdně a vždy jsem vydržela několik hodin, no vlastně až do západu slunce, stále bylo co k vidění, byla jsem svědkem zrození i smrti. Příroda je krásná a zároveň krutá, ale vše má svůj řád, nic se neděje jen tak.

V březnu se na rybníku začne ozývat hlasité „ket-ket“ a to je známka že roháči jsou již zde. Téměř okamžitě po příletu se potápky začínají pářit, jejich svatební tanec je opravdovou podívanou, s ničím si nezadá s rozmanitostí toku tetřevů. Velmi složité a ritualizované páření potápek probíhá na vodě. Nejdříve se samec se samicí zdraví, na vzdálenost několika desítek metrů natáhnou krky nízko nad hladinu. Pak se k sobě zvolna přibližují. Ze široka rozvírají své ozdobné límce a vztyčují růžky, potřásají hlavami ze strany na stranu, jako by setřásali vodu a volají „ket-ket-ket“. V další fázi toku se společně potápějí, vynášejí v zobáku ze dna různé vodní rostliny a vztyčují se proti sobě co nejvýše to jde, vypadají jako dva tučňáci, opírají se přitom hrudníky o sebe. Je to opravdu úžasná podívaná. Často tokají nejen ve dne, ale i v noci. Samotné páření probíhá na rozestavěném hnízdě, nejdříve partneři nosí na hnízdo materiál, potom samice vyskočí na hnízdo a položí si na něj hlavu a tichým voláním láká samce k páření. Samec skočí na samičku a za hlasitého volání se krátce spojí, tento rituál opakují několikrát denně.

V polovině dubna samice začala snášet vejce. Hnízdo bylo nedaleko břehu v jedné menší zátočině vybudované z odumřelých rákosů a jiných vodních rostlin. Bývá většinou dobře skryté a umístěné v mělké vodě mezi rákosy nebo přichycené k vyčnívajícím větvím. Samice snáší 2-6 vajec, každý druhý den se na hnízdě objevuje další vejce, nakonec samice snesla čtyři vejce. Pokaždé, když rodiče hnízdo opustí, snůšku důkladně přikryjí vodními rostlinami a původně bílá vejce tak později získávají hnědé zbarvení. Na hnízdě se střídají oba rodiče, na vejcích sedí 25–29 dnů. Mláďata se klubou postupně v dvoudenních intervalech, tak jak byla snesena vajíčka. Roháči na vejcích sedí od snesení prvního vejce do hnízda, a když se vylíhlo poslední, čtvrté mládě, opustí všechna mláďata na zádech rodiče hnízdo a už se na ně nevrátí. Sotva několik hodin staré mládě se dovede dobře potápět. Mláďata instinktivně zalézají rodičům na záda, schovat se do peří. Když hrozí nebezpečí, rodič se s mláďaty na zádech potopí. Malé hlavičky občas vykukují zpod křídel na zádech. Rodiče o mladé pečují s dojemnou láskou, krmí jako o život, chytají rybí potěr. Mláďata sedí na zádech rodiče a žadoní jedno přes druhé – kdo je dřív u zobáku, ten dostane chutné sousto. Za pár dní už mláďata, jen co je rodič na dohled s jídlem, seskakují z bezpečí zad a ženou se pro potravu. Mládě, na které se nedostane, hladově vyhlíží rodiče, který odjel na lov. Někdy se štípou mezi sebou jako sourozenci, když se hašteří o hračku, ale tady je zdánlivě nevinná hra bojem o přežití. Rodiče se v péči o mladé střídají.

Roháči nemohou čtyři mláďata uživit, a tak musejí dvě zabít, byla to hrůzná podívaná, když rodič útočí zobákem na své mládě, které netuší, co se děje. Ale kdyby to neudělal, ohrozil by všechna mláďata. Nakonec zůstanou dvě mláďata, která mají čím dál větší apetit a rostou jako z vody, takže už polykají i raky a větší rybky. Rodiče jim dávají sníst i peříčka, která v žaludku slouží na obalení nestrávených kostí z ryb, ty nakonec vyjdou ven, aniž by poškodily trávicí trakt. Když jsou mláďata malinká, polykají peříčka v domnění, že je to potěr, ale jak zjistí, že to nic dobrého není, nechtějí peříčko spolknout a rodič mu ho stále nutí. Připomnělo mi to scénku z dětství, kdy se povinně podával rybí tuk. Jeden z rodičů vždy zůstává s potomky a druhý se vydává na lov, nosí potravu nejen pro mláďata, ale i pro druhého rodiče, který má potomky na zádech a chrání je tak před predátory. Po čase se vystřídají. Ale, ne vždy se na lovu daří a někdy to trvá déle, i když zdejší jezero je plné ryb. Když se rodič dlouho nevrací, druhý ho netrpělivě vyhlíží, je to jako scénka z filmu, když čeká manželka na manžela a stojí u okna a láteří, že táta šel zase na pivo a kde se tak dlouho courá, že dětí brečí hlady. Rodiče se někdy vítají, je to trochu podobné jako při svatebním tanci, postaví se proti sobě, načepýří peří na hlavě, prudce otáčejí hlavami do stran a hlasitě se zdraví. Častěji ale můžeme spatřit, jak natáhnou krk dopředu na hladinu – něco jako úklona, tím zdraví jeden druhého za hlasitého „ket ket“.

Mláďata rychle rostou a tráví více času na vodě než na zádech rodiče, také se jim postupně začíná měnit barva, z krásně pruhované výrazně černo-bílé s červenou tečkou na hlavě postupně víc šednou a proužky na krku se začnou nakonec slívat a hnědnout, jejich šedé chmýří je legrační, vypadají jako malá chundelatá klubíčka. Pozorovala jsme mládě, jak sedí na hřbetě a něžně zobáčkem jezdí v drobném peří okolo oka rodiče, který si tuto pozornost užívá. V případě nebezpečí se velmi obratně potápějí, stejně jako jejich rodiče. Čím jsou mláďata větší, tím větší potravu přijímají a rodiče nemusí krmit tak často. Mládě do sebe za pár vteřin nasouká okouna, který je skoro tak velký jako ono samo, pak spokojeně sedí na vodě a tráví nebo se líně vyškrábe na hřbet rodiče. Obě mláďata se tam už pomalu nevejdou a navzájem se vytlačují. Jednoho dne jsem přišla na své místo a viděla jsem, že jedno mládě nepřijímá potravu, jen se veze na hřbetě. Bylo to divné, pak jsem zahlédla, že má proražené vole, netuším, co se přihodilo, ale mládě bohužel nepřežilo. Takže moje rodina nakonec vyvedla jen jednoho potomka.

Rodiče učí mládě lovit, přivážejí rybu a pouštějí ji u mláděte, aby ji samo chytilo, připraveni kořist opět chytit, když se to mláděti nezdaří. Roháči jsou vynikající lovci, dokážou se potápět až do hloubky 20 metrů, většinou se však nepotápějí hlouběji než 6 metrů. Křídla mají přitom složená podél těla a k pohybu pod vodou využívají končetin. Živí se zejména menšími rybami velikosti 5–20 cm. Denně spotřebují zhruba 150–200 g potravy. Nepohrdnou ani hmyzem, korýši (včetně mořských krevet), měkkýši, pulci a také loví žabky či raky. Na svá hnízdiště se obvykle pravidelně vracejí, opak nastává většinou pouze tehdy, je-li zde již nedostatek potravy. Obvykle se dožívají 10–15 let. Potápka roháč je skvěle přizpůsobena životu ve vodě, na souši se naopak pohybuje velmi nemotorně, a proto na ni vylézá jen velmi zřídka. Dokonce i při blížícím se nebezpečí se namísto úletu přednostně potápí. Kromě roháčí rodinky jsem pozorovala i dva druhy rákosníků, kteří poletovali těsně nad fotoaparátem, jeden pár si postavil hnízdo na kraji rákosového porostu, přilákal mě tam pískot žadonících mláďat, takže jsem mohla pozorovat hnízdo. Udělala jsem pár fotek a raději jsem se tomu místu vyhýbala, abych ptáky nerušila.

Camargue 2012

Oblast Camargue se rozkládá na ploše 145 300 ha na jižním pobřeží Francie mezi Languedoc-Roussillin, Povence a Středozemním mořem. Ve středu oblasti se nachází Parc Régional de Camargue. Už samotný příjezd do kraje Camargue je kouzelný, projíždíte malebnými kamennými vesničkami, které jsou lemované lány Levandule. V severní části Camargue najdete úrodnou zemědělskou půdu s políčky vyhlášené Camaguské rýže. Na jihu vás pro změnu uchvátí kromě nádherné přírody také mělké saliny, kde se dodnes těží sůl. Camargue ohraničují dvě ramena řeky Rhône. Na východě se jedná o větší rameno Grand Rhône a na západě o menší Petit Rhône. Na jihu se rozkládá Středozemní moře. Na severu sousedí s městem Arles. Největší jezero parku je nazvané Étang de Vaccarès a přijímá vodu ze tří velkých kanálů a rýžových polí. Camargue je proslulý množstvím Plameňáků růžových (Phoenicopterus ruber), jedinečnými bílými koňmi “Camargský kůň (Equus ferus caballus)” a chovem statných černých býků, kteří jsou určeni pro koridu. Mimo to je také domovem četné řady dalších živočichů. Díky místní fauně a flóře mi kraj Camargue naprosto učaroval.

Park Camargue zabírá plochu 850 km² a je také zároveň biosférickou rezervací UNESCO. Velká část Parc Régional de Camargue, který získal status národní park v roce 1982, je ponechán přírodnímu vývoji a je veřejnosti nepřístupný, (přibližně jedna jeho třetina) se nalézá pod vodou v podobě jezer, bažin a mokřadů. Jelikož bažiny podléhají středomořskému klimatu, některé z nich v létě vysychají. Již v roce 1927 se stala delta řeky Rhôny s centrální slanou lagunou Étang du Vaccarès národní přírodní rezervací. Díky své ekologické rozmanitosti je delta řeky Rhony rovněž zahrnuta do Natura 2000.

 Ibis posvátný (Threskiornis aethiopicus)

FAUNA A FLÓRA

Tato největší evropská delta hostí více než 2000 rostlinných a živočišných druhů. Faktem je, že se zde vyskytuje zhruba 400 druhů ptáků, což je cca 60 procent francouzské ptačí populace. Camargue je jedním z posledních evropských hnízdišť Plameňáků růžových (Phoenicopterus ruber). Podle odhadů jich v této oblasti žije 10 až 20 tisíc párů, kteří hnízdí na zemi ve velkých koloniích. Z bláta a hlíny si staví hnízda která připomínají homoli. Samice hnízdo vymodeluje zobákem a snáší do něj obvykle jedno, vzácněji dvě bílá vejce. Rodiče mláďatům potravu vyvrhují přímo do zobáku. Mláďata jsou krmena několik měsíců, dokud se jim nevyvine vlastní filtrační aparát. Po zhruba 65 dnech se učí létat a následují rodiče na krátké vzdálenosti. Od druhého roku života pomalu získávají mladí ptáci své typické růžové zbarvení.

Kromě Plameňáků růžových zde nejčastěji potkáte Volavky popelavé (Ardea cinerea), Volavky bílé (Egretta alba), Volavky červené (Ardea purpurea), Volavky rusohlavé (Bubulcus ibis), Volavky stříbřité (Egretta garzetta), Husy velké (Anser anser), Husice liščí (Tadorna tadorna), Tenkozobce opačné (Recurvirostra avosetta), Čápy bílé (Ciconia ciconia), Rybáky malé (Sterna albifrons), Rybáky obecné (Sterna hirundo), Bukáčky malé (Ixobrychus minutus), Kormorány velké (Phalacrocorax carbo) čí Konipasy (Motacilla) a v neposlední řadě i několik druhů racků.

 Plameňák růžový (Phoenicopterus ruber)

Camargský kůň (Equus ferus caballus) je velmi originální, přirozeně vzniklé plemeno, polodivkých bílých koní, žijící volně ve stádech. Camargský kůň je přizpůsoben životu v bažinatém terénu, dovede se znamenitě pohybovat po zaplavených plochách a výborně plave. Musí se spokojit se slanomilnou vegetací jako jsou, tvrdé trávy, rákos a slanobýl. V jejich stádech je vůdčím zvířetem hřebec, který vyhání mladé hřebečky ze stáda ven, coby nastávající konkurenci. Tito odehnaní hřebci se spojují do malých skupin, v nichž žijí až do doby, kdy dospějí a kdy jsou schopni vybojovat si vlastní stádo klisen. Při těchto divokých soubojích nastávajících v době, kdy jsou klisny v říji, jsou hlavními zbraněmi hřebců kopyta a zuby. Koňe mají vrozené vlohy k práci s býky, kteří se zde chovají k zápasům. Dnes také koně slouží i k rekreační jízdě turistů.
Kromě zmíněných ptačích obyvatel, koní, divokých byků, můžete v Camrgue spařit také Nutrie říční (Myocastor coypus), vodní hady, želvy a výjimečně také divoká prasata, jezevce a rosničky. Dále se zde můžeme setkat s velkým množstvím hmyzu. Za zmínku stojí hlavně nejdivočejší komáři ve Francii se kterými přijdete do styku zejména pokud se vydáte na pěší tůru mezi bažiny. Květena Camargue se musela přizpůsobit vysokému obsahu soli, v bažinatých oblastech převažuje rákosí, které se používá pro stavbu střech u typických místních domků. Hojně se zde vyskytuje Tamaryšek (Tamarix) a lány Levandule lékařské (Lavandula angustifolia).V blízkosti břehů Rhôny najdeme nejčastěji Topoly, a Jilmy.


Kdy je nevhodnější doba park navštívit?
Pokud chcete pozorovat nebo fotografovat ptáky přímo při páření, doporučuji zvolit k návštěvě oblasti Camargue jaro. Jaro ale není jediné období, kdy je v této oblasti co spatřit. Od jara do podzimu je zde k vidění velké množství hnízdících ptáků. Za zmínku stojí zejména měsíc srpen, kdy můžete pozorovat mladé ptáky, kteří vylétli z hnízd, honí rodiče po stromech žadoní o potravu. Toto je vskutku velice impozantní podívaná. Mláďata divoce mlátí křídly a za velkého křiku se snaží odstrčit sourozence od rodiče aby chutné sousto bylo jeho.

 Camargský kůň (Equus ferus caballus)

Kde hledat ptáky?

Ptáky potkáte v oblasti Camargue takřka na každém kroku. Volavky postávají nedaleko cest, nebo loví uprostřed rýžových polí. Hejna Plameňáků růžových jsou k nalezení skoro na každém jezeře. Pokud se vydáte do nitra parku. k velkým jezerům de Galabert a Fangassier, zastavíte se a budete pozorovat hladinu neunikne vám krom nepřehlédnutelných plameňáků kteří neustále v menších hejnech přeletují nad jezery, spatříte i další ptačí obyvatele jako jsou drobní Kulíci mořští (Charadrius alexandrinus), kteří v bahně hledají potravu, nebo menší hejna Tenkozobeců opačných (Recurvirostra avosetta). Kteří typickým pohybem ze strany na stranu s pootevřeným zobákem pohybují ve vodě nebo v řítkém bahně a po hmatu hledají potravu. Také nepřeslechnete pískající černobílé Ústřičníky velké (Haematopus ostralegus). Rovněž můžete z několika metrů pozorovat Rybáky při lovu. Ptáci kolibříkuji nad vodou, když vidí rybku padají střemhlav dolů. U jezera de Galabert jsem každý den fotografovala několik druhů Rybáků lovících vedle sebe, kteří se haštěří o nejlepší místo. K lovu mají dokonale přizpůsobené tělo ve tvaru kapky a dlouhá, úzká křídla. Hnízdí v menších koloniích na písčitých březích v celé Evropě. Rybákům se někdy přezdívá Mořská vlaštovka.

 Plameňák růžový (Phoenicopterus ruber)

Nedaleko přímořského městečka Saintes-Maries-de-la-Mer se nachází ornitologický park. Pokud byste ho chtěli navštívit, zaplatíte za vstupné 7 EUR. Na tomto krásném místě můžete nerušeně pozorovat z bezprostřední blízkosti Plameňáky růžové, ale i Volavky popelavé (Ardea cinerea) a Volavky bílé (Egretta alba), které mají krásné ladné a štíhlé tělo dlouhý krk a nohy, špičatý zobák. Volavky jsou poměrně bojovní a agresivní ptáci. Bojují mezi sebou o potravu, o výhodná místa na krmení, na hnízdění. I ptáčáta na hnízdě většinou utlačují menší a slabší sourozence. Jsou to dobří letci, dokáží uletět velké vzdálenosti. Přes den se pohybují v menších skupinkách nebo i jednotlivě. K večernímu hřadování se slétají a vytvářejí velká hejna. Volavky loví obojživelníky, plazy, hmyz, ryby, malé savce a ptáky. Prochází se v mělké vodě a hledají živočichy, kteří prchají před jejími kroky. Někdy jen tiše vyčkávají na jednom místě a pak uloví kořist prudkým úderem zobáku. Často okrádají menší volavky o potravu a ukradená kořist, tvoří vysoké procento v jejich jídelníčku. Mláďata vyvádějí jednou ročně. Samci mají svá teritoria, která si obhajují. Hnízdo bývá nejčastěji postaveno na stromech. Tyto volavky hnízdí v koloniích i s jinými druhy vodních ptáků. Samice snáší 3-5 vajec, na kterých se při sezení střídají oba rodiče. Mladé ptáky krmí oba rodiče vyvrhnutím potravy do krku mláděte. Později přinášejí potravu v zobácích a ptáčata ji polykají v celku. Ibisi posvátní (Threskiornis aethiopicus) jsou společenští ptáci a zdržují se ve větších hejnech. Loví zahnutým zobákem drobné živočichy ve vrstvách bahna v mělké vodě korýše, měkkýše i larvy hmyzu, kroužkovce, pavouky. Občas uloví i žábu, plaza nebo pozře mrtvou rybu. Hnízda si staví na stromech, v keřích i na skále. Hnízdí v koloniích často i s jinými ptáky, například s kormorány a volavkami. Samička snáší 2-4 vajíčka, z kterých se líhnou po 28-30 dnech ptáčata. Déle zde najdete Volavky stříbřité (Egretta garzetta), Volavky rusohlavé (Bubulcus ibis), Kvakoše noční (Nycticorax nycticorax), Pisíky obecné (Actitis hypoleucos), Pisily čáponohé (Himantopus himantopus) a několik druhů Rybáků. Pozornému návštěvníkovi neuniknou ani Rákosníci (Acrocephalus) a další drobní ptáci, kteří se mrštně pohybují v hustém rákosí. V parku jsou vybudované pozorovatelny, kde je možné nerušeně pozorovat a fotit. Na několika ostrůvcích najdete hnízdištní stromy plné mláďat. Doporučuji v parku vydržet až do západu slunce, protože těsně před západem můžete pozorovat cca padesátihlavé hejno plameňáku, které se vznese a odletí na nocoviště. V parku zůstávají přes noc pouze zranění ptáci, kteří nejsou schopni letu.

Volavka popelavá (Ardea cinerea)

V oblasti je nejlépe se pohybovat autem, hlavní cesty jsou asfaltové, ale cesty vedoucí do nitra parku jsou jen hliněné na které je zákaz vjezdu bez 4x4, ale místní to nedodržují. Džíp je výhodou. Krásné jsou i pěší tůry kterých tu najdete desítky kilometrů, podél centrálního jezera až na pláž ke Středozemnímu moři. Pokud se nechcete vydat pěšky nebo na kole, můžete si zaplatit projížďku na koni, takřka na každem kroku najdete stáje kde vám koně zapůjčí. Pokud do oblasti necestujete autem je zde možnost zaplacení hodinové projížďky parkem - takzvané safari, ale je to hodně drahé cca 40EUR za osobu a neuvidíte zdaleka to, co když se vydáte sami. V informačním centru v Saintes-Maries-de-la-Mer dostanete podrobnější mapku oblasti. Krásná je také plavba lodí do delty řeky Rhôny, na březích můžete vidět býky jak lenoší na pláži, stáda koní a vodní ptáky. Lodě odjíždějí několikrát denně z městečka Saintes-Maries-de-la-Mer a lístek stojí 10 EUR.


Kromě přírodních krás v oblasti naleznete krásné písčité pláže vhodné ke koupaní. Zdejší pláže jsou vhodné i pro kaiting. Ve městech je vždy bohatý program pro turisty. Trhy, koncerty, býčí zápasy, galerie a mnoho dalších zajímavostí. Za zmínku stojí město Avignon s překrásným mostem (Pont Saint-Bénezet), který je nejznámější památkou a symbolem města, jehož čtyři dochované oblouky (z původních dvaadvaceti) končí v polovině řeky Rhôny. Je zapsán na seznamu UNESCO, rovněž tak i gotický Papežský palác, byl v letech 1335-1430 rezidencí papežů a vzdoropapežů.

 Volavka stříbřitá (Egretta garzetta)