Potápka roháč (Podiceps cristatus)

Rodinu roháčů jsem pozorovala od března do července. Vybudovala jsem si na břehu kryt z rákosí tak, abych měla večerní světlo za zády. Postupem času si rodina zvykla na mou častou přítomnost, takže nebylo nutné se nějak zvlášť maskovat, stačilo být nehybný pozorovatel, zalehnout vedle rákosového keře a divadlo mohlo začít. Vracela jsem se na své místo několikrát týdně a vždy jsem vydržela několik hodin, no vlastně až do západu slunce, stále bylo co k vidění, byla jsem svědkem zrození i smrti. Příroda je krásná a zároveň krutá, ale vše má svůj řád, nic se neděje jen tak.

V březnu se na rybníku začne ozývat hlasité „ket-ket“ a to je známka že roháči jsou již zde. Téměř okamžitě po příletu se potápky začínají pářit, jejich svatební tanec je opravdovou podívanou, s ničím si nezadá s rozmanitostí toku tetřevů. Velmi složité a ritualizované páření potápek probíhá na vodě. Nejdříve se samec se samicí zdraví, na vzdálenost několika desítek metrů natáhnou krky nízko nad hladinu. Pak se k sobě zvolna přibližují. Ze široka rozvírají své ozdobné límce a vztyčují růžky, potřásají hlavami ze strany na stranu, jako by setřásali vodu a volají „ket-ket-ket“. V další fázi toku se společně potápějí, vynášejí v zobáku ze dna různé vodní rostliny a vztyčují se proti sobě co nejvýše to jde, vypadají jako dva tučňáci, opírají se přitom hrudníky o sebe. Je to opravdu úžasná podívaná. Často tokají nejen ve dne, ale i v noci. Samotné páření probíhá na rozestavěném hnízdě, nejdříve partneři nosí na hnízdo materiál, potom samice vyskočí na hnízdo a položí si na něj hlavu a tichým voláním láká samce k páření. Samec skočí na samičku a za hlasitého volání se krátce spojí, tento rituál opakují několikrát denně.

V polovině dubna samice začala snášet vejce. Hnízdo bylo nedaleko břehu v jedné menší zátočině vybudované z odumřelých rákosů a jiných vodních rostlin. Bývá většinou dobře skryté a umístěné v mělké vodě mezi rákosy nebo přichycené k vyčnívajícím větvím. Samice snáší 2-6 vajec, každý druhý den se na hnízdě objevuje další vejce, nakonec samice snesla čtyři vejce. Pokaždé, když rodiče hnízdo opustí, snůšku důkladně přikryjí vodními rostlinami a původně bílá vejce tak později získávají hnědé zbarvení. Na hnízdě se střídají oba rodiče, na vejcích sedí 25–29 dnů. Mláďata se klubou postupně v dvoudenních intervalech, tak jak byla snesena vajíčka. Roháči na vejcích sedí od snesení prvního vejce do hnízda, a když se vylíhlo poslední, čtvrté mládě, opustí všechna mláďata na zádech rodiče hnízdo a už se na ně nevrátí. Sotva několik hodin staré mládě se dovede dobře potápět. Mláďata instinktivně zalézají rodičům na záda, schovat se do peří. Když hrozí nebezpečí, rodič se s mláďaty na zádech potopí. Malé hlavičky občas vykukují zpod křídel na zádech. Rodiče o mladé pečují s dojemnou láskou, krmí jako o život, chytají rybí potěr. Mláďata sedí na zádech rodiče a žadoní jedno přes druhé – kdo je dřív u zobáku, ten dostane chutné sousto. Za pár dní už mláďata, jen co je rodič na dohled s jídlem, seskakují z bezpečí zad a ženou se pro potravu. Mládě, na které se nedostane, hladově vyhlíží rodiče, který odjel na lov. Někdy se štípou mezi sebou jako sourozenci, když se hašteří o hračku, ale tady je zdánlivě nevinná hra bojem o přežití. Rodiče se v péči o mladé střídají.

Roháči nemohou čtyři mláďata uživit, a tak musejí dvě zabít, byla to hrůzná podívaná, když rodič útočí zobákem na své mládě, které netuší, co se děje. Ale kdyby to neudělal, ohrozil by všechna mláďata. Nakonec zůstanou dvě mláďata, která mají čím dál větší apetit a rostou jako z vody, takže už polykají i raky a větší rybky. Rodiče jim dávají sníst i peříčka, která v žaludku slouží na obalení nestrávených kostí z ryb, ty nakonec vyjdou ven, aniž by poškodily trávicí trakt. Když jsou mláďata malinká, polykají peříčka v domnění, že je to potěr, ale jak zjistí, že to nic dobrého není, nechtějí peříčko spolknout a rodič mu ho stále nutí. Připomnělo mi to scénku z dětství, kdy se povinně podával rybí tuk. Jeden z rodičů vždy zůstává s potomky a druhý se vydává na lov, nosí potravu nejen pro mláďata, ale i pro druhého rodiče, který má potomky na zádech a chrání je tak před predátory. Po čase se vystřídají. Ale, ne vždy se na lovu daří a někdy to trvá déle, i když zdejší jezero je plné ryb. Když se rodič dlouho nevrací, druhý ho netrpělivě vyhlíží, je to jako scénka z filmu, když čeká manželka na manžela a stojí u okna a láteří, že táta šel zase na pivo a kde se tak dlouho courá, že dětí brečí hlady. Rodiče se někdy vítají, je to trochu podobné jako při svatebním tanci, postaví se proti sobě, načepýří peří na hlavě, prudce otáčejí hlavami do stran a hlasitě se zdraví. Častěji ale můžeme spatřit, jak natáhnou krk dopředu na hladinu – něco jako úklona, tím zdraví jeden druhého za hlasitého „ket ket“.

Mláďata rychle rostou a tráví více času na vodě než na zádech rodiče, také se jim postupně začíná měnit barva, z krásně pruhované výrazně černo-bílé s červenou tečkou na hlavě postupně víc šednou a proužky na krku se začnou nakonec slívat a hnědnout, jejich šedé chmýří je legrační, vypadají jako malá chundelatá klubíčka. Pozorovala jsme mládě, jak sedí na hřbetě a něžně zobáčkem jezdí v drobném peří okolo oka rodiče, který si tuto pozornost užívá. V případě nebezpečí se velmi obratně potápějí, stejně jako jejich rodiče. Čím jsou mláďata větší, tím větší potravu přijímají a rodiče nemusí krmit tak často. Mládě do sebe za pár vteřin nasouká okouna, který je skoro tak velký jako ono samo, pak spokojeně sedí na vodě a tráví nebo se líně vyškrábe na hřbet rodiče. Obě mláďata se tam už pomalu nevejdou a navzájem se vytlačují. Jednoho dne jsem přišla na své místo a viděla jsem, že jedno mládě nepřijímá potravu, jen se veze na hřbetě. Bylo to divné, pak jsem zahlédla, že má proražené vole, netuším, co se přihodilo, ale mládě bohužel nepřežilo. Takže moje rodina nakonec vyvedla jen jednoho potomka.

Rodiče učí mládě lovit, přivážejí rybu a pouštějí ji u mláděte, aby ji samo chytilo, připraveni kořist opět chytit, když se to mláděti nezdaří. Roháči jsou vynikající lovci, dokážou se potápět až do hloubky 20 metrů, většinou se však nepotápějí hlouběji než 6 metrů. Křídla mají přitom složená podél těla a k pohybu pod vodou využívají končetin. Živí se zejména menšími rybami velikosti 5–20 cm. Denně spotřebují zhruba 150–200 g potravy. Nepohrdnou ani hmyzem, korýši (včetně mořských krevet), měkkýši, pulci a také loví žabky či raky. Na svá hnízdiště se obvykle pravidelně vracejí, opak nastává většinou pouze tehdy, je-li zde již nedostatek potravy. Obvykle se dožívají 10–15 let. Potápka roháč je skvěle přizpůsobena životu ve vodě, na souši se naopak pohybuje velmi nemotorně, a proto na ni vylézá jen velmi zřídka. Dokonce i při blížícím se nebezpečí se namísto úletu přednostně potápí. Kromě roháčí rodinky jsem pozorovala i dva druhy rákosníků, kteří poletovali těsně nad fotoaparátem, jeden pár si postavil hnízdo na kraji rákosového porostu, přilákal mě tam pískot žadonících mláďat, takže jsem mohla pozorovat hnízdo. Udělala jsem pár fotek a raději jsem se tomu místu vyhýbala, abych ptáky nerušila.